Včera navečer jsme byli s paničkou na naší každodenní procházce, ale poprvé za celou tuhle zimu jsem byl rád, když jsme se vrátili, vypadal jsem jako jeden rampouch, panička nevypadala o nic lépe, i když byla zahalená od hlavy až k patě. Měl jsem celou tlamu obalenou ledem, panička se mi smála, ale nevím, jestli to spíš nebylo tím, že jí ten úsměv na tvářích zamrzl. S agility je to zatím stále v nedohlednu, neboť ta zima nás asi jen tak neopustí. Na procházce jsem kromě honění ptáčků, i když oni jsou teď nějací línější, už to není to jako v létě, potkal i srnku, což pro mne byl daleko větší zážitek, hnal jsem se za ní a panička mi tu radost zase zkazila, dala povel ke mně, musím přiznat, že jsem poslechl až napotřetí, neboť panička se snaží nechat mě hlavně proběhnout, tak mě tolik tím cvičením nemučí jako když bylo ještě pěkně, ale i tak během cesty nějaké povely dá a já se moc snažím, abych paničce tu radost udělal, když už doma tolik zlobím a ničím vše o co můj pohled zavadí. Ale vím, že panička mě má moc ráda, i když mě často hubuje.